Kdyby na světě, v našem světě, chodilo vše podle plánu, který si ve své hlavě člověk vytvoří, tak my bychom zrovna balili kufry a jeli zpět do ČR. Hledali si práci, řešili bydlení, znovu zkoušeli žít doma, s přáteli a rodinou. Ale někdy se věci nedají naplánovat, někdy to prostě osud napíše do našich deníčků za nás. Proto jsme pořád tady, zkoušíme žít, jak nejlíp umíme, snažíme se šetřit, ale zároveň si užívat život tady, v Anglii. Snažíme se rovnoměrně užít si všeho, co nám dané okamžiky nabízí. Někdy se chováme jako blázni. Nebo teda spíš já… 😀 Stokrát změním názor a pohled na danou věc, ale mezi náma, není tak jednoduchý během jednoho jediného roku vydělat peníze, bydlet v pěkném domě, mít auto, chodit na fotbal či do fitka, na večeře, cestovat, jezdit k moři atd atd. Někdy člověk musí slevit ze svých nároků, ať už doma, nebo tady.

Přesně před rokem jsme seděli na letišti, vyjukaní čekali na letadlo, já byla celá ubrečená, protože jsem se bála letět. Báli jsme se, jestli seženem práci, jestli na nás na tom letišti vůbec někdo počká a jestli nám vyjde domluvené bydlení. No, a ono to vše vyšlo! První práce v Anglii nikdy není med. Všichni nám pořád říkali, vydržte, budete mít lepší práci, až si tady zvyknete a až si zlepšíte jazyk. Ty dny se mi zdály nekonečný. Přísahám, že jsem si asi pětkrát balila kufry a jela zpátky domů. Kamarádka Lucka mi řekla, než jsme odjeli: „Ninuš, buďte tam aspoň dva měsíce!“ Myslela to tak, ať to vydržíme, i kdyby to tu stálo za prd. A ono stálo! Kolik jsme poznali lidí, co nám lezlo na nervy, kolik jsme prošli prací, kde se k nám zrovna nechovali přátelsky, nevěděli jsme kolik a kdy dostaneme zaplaceno, kde jsem se nemohla ani dojít vyčurat a blbá Rumunka na mě stokrát denně řvala a nadávala mi. Kde jsem musela každý den spoléhat na autobus a vlastní nohy, abych pak nakonec po 13 hodinách v práci chvátala domů, kde jsem žila s lidma, který fakt nebyli moje šálky vodky. (Slušně řečeno:D).. Kolikrát jsme tahali dva kilometry těžký nákupy, kolikrát jsme se po cestě ztratili a na co všechno jsme si museli přijít sami. To všechno nás slušným způsobem posunulo dopředu o mílové kroky. Teď jsme lidi, kteří ví, že se musí spoléhat jen sami na sebe a i když jsme spolu 24 hodin denně víme, že je důležitý neztrácet úctu, umět udělat kompromisy, a hlavně si zachovat chladnou hlavu. Taky je někdy důležitý neztratit hlavně nervy, a nebo se pořádně vožrat, když už jde do tuhýho.. 😀 Naučili jsme se zkrátka hodně věcí nejen o Anglii, tamní kultuře, lidech, kteří umí být různí ale naučili jsme se toho hlavně hodně sami o sobě, a to je nějvětší zkušenost, kterou vám vycestování do světa může nabídnout. Proto všichni, kteří váháte, jeďte! Zabalte si kufr a jeďte, ať už je to Anglie nebo jná země. Na nic nečekejte, protože v životě vás nikdo k ničemu nedostrká a nic není zadarmo. Vždy je to něco za něco a i když mi tím největším způsobem chybí pizza z Růže, kebab z Tábora, moje holky, rodina, pes, kapelní svět, festivaly a dalších milion věcí, nic nenahradí ten pocit toho, co jsem dokázala tady. Z velké části za to vděčím Honzovi, protože kdyby nebylo jeho, už jsem doma asi v listopadu. 😀 To, co jsme měli možnost tady zažít, vidět a zkusit si, takovou možnost doma nikdy mít už nebudu.

Pro někoho, kdo cestuje už třeba pátým nebo desátým rokem, se může zdát rok jako krátká doba na to, abych mohla soudit, kým tu jsem. Ale já sama nejlépe vím, jak mi Anglie pomohla stát se lepším člověkem. A za to jí děkuji!

Těším se na to, co nás ve zbývajícím čase ještě čeká. Jedna z věcí je stěhování. Už třetí, ale jak jsem řekla, rok tady je krátká doba na to, abyste přišli na to, jak to udělat nejlépe. Držte nám dál palce a díky, že jste součástí všeho, co tady děláme, bez vás by to nešlo!!!

Někdy je super udělat si inventuru ve svý hlavě, zkuste to taky, i když není ještě Nový rok, ale nový začátek může být každý den pro každého z nás 🙂