„Nepojedem teda do Anglie?“ Ptám se svýho kluka. Tak touhle větou to všechno začalo. Spřádání půlročních plánů, dohady, otázky, který jsme si kladli spolu, sami, v hlavě, nahlas.. Stálo nás strašně úsilí vše zařídít, vyřídit, zjistit, domluvit. Ani se mi na to nechce zpětně vzpomínat.

Proč jsem vůbec pronesla tuhle větu? Byl únor a my vyrazili na návštěvu za Háňou a Honzou do Znojma a po cestě řešili naše životy, se kterýma jsme ani jeden nebyli spokojeni. Tenhle krok, ač trošku radikální, se nám oběma zdál nejlepším řešením.

Nejhorší bylo oznámit to rodině, známým a v našich zaměstnaních. Jelikož jsem učitelka, moje rozhodnutí ovlivnilo několik životů, aspoň si to myslím. 😀

2. 7. 2016 nás Honzy maminka odvezla na letiště a my se vydali do neznámých vod, ve kterých se každý musí naučit plavat sám, a někdy i proti proudu! O to horší, když jste neplavec….

Naší cílovou destinací byl Manchester, který jsme si odhlasovali.. Za pár dní to bude neuvěřitelných pět měsíců, co se s tímto městem seznamujeme. Někdy nám vrazí nůž do zad a někdy nás tak překvapi, že dokola jeden druhému říkáme: „To je masakr, to je prostě síla.“ A postupně se ke všem skandálům dostaneme…

Vždycky jsem chtěla psát blog, protože když něco píšu v ruce, není to po mně k přečtení. Já to vážně zkoušela! Holky mi na cestu daly deník, ale u toho jsem, milá děvčata, bohužel nevydržela.. Tahle forma je modernější, rychlejší, pohodlnější a ještě rozesměju či rozpláču pár jednotlivců navíc… 😀 Takže shrnuto-jsem ráda, že jsem se k tomu konečně dostala, i když se zpožděním pěti měsíců, ale nikdy není pozdě na to začít.. Nejdůležitější je právě ta myšlenka, stejně tak to bylo s celým naším anglickým plánem… 😉