Tak je to tady! Máme další období v roce. Ráno začalo, jako každá sobota, cestou do školy. Povedlo se mi hned po pár metrech ohnout zrcátko o protijedoucí vozidlo! Což už tady vážně dlouho nebylo. Kdo mě zná, moc dobře zná i tenhle příběh, který se stal v loňském roce, kdy jsem si ještě myslela, že být učitelkou je dobrý nápad. Pak mě to přešlo. No, každopádně, Honza jel odpoledne odvézt auto k mechanikovi, a to zrcátko totálně dodělal. Je po něm- ať žijou uražená zrcátka!

Máte podzim rádi? Já jo! Všechno začne tak nějak jinak vonět. Že padá listí, mě moc nebere a draky už dávno nepouštím. Přemýšlím, kdy tomu tak naposledy bylo, ale nemůžu si žádnou takovou vzpomínku vybavit. Protože jsme momentálně bez auta, které potřebovalo před zimou pár zásahů, využili jsme toho a vydali jsme se na procházku do přilehlého parku. Honza si po pěti metrech chtěl na rohu koupit pizzu, ale s velkým sebezapřením jsme dokázali akci 1 pizza plus druhá za 1 libru odolat a naše kroky směřovaly k parku Reddish Vale. Nikdy předtím mě nenapadlo, jak jsou kachny vtipný. No, řekněte, kolikrát za týden, měsíc..máte čas se zastavit a smát se kachnám? Když nás začalo pronásledovat stádo hladových hus, které se étericky procházelo po cestě pro místní cestovatele, radši jsme přidali do kroku.

Dnes jsme pro změnu navštívili Heaton Park, kam jsme se vrátili téměř po roce. Všude jsme potkávali pejskaře, ale mimo jiné i veverky pobíhající ve volné přírodě, oslíky, kteří čekali na to, až jim kolemjdoucí strčí hrst trávy do tlamy, kachny plující si v poklidu na vlnách stojící vody v rybníku, který se v zákoutí lesa vinul podél hlavní cesty v parku… Vzduch voněl po padajícím listí a uslých větvích a já si říkala, jak dokáže být na tom světě, v jednom parku v Anglii, takle krásně.