Ani se mi nechce věřit, že zítra to bude 15 měsíců, co jsme do Anglie přijeli. Víte, kolikrát už jsem chtěla jet domů? Kvůli tomu, že mě to nebaví v práci, že přece dělám něco, co jsem vůbec nevystudovala-jak mi velice často a ráda připomíná valná část mé rodiny, že pořád prší, že mi chybí kámoši, že velice a upřímně postrádám pizzu a kebab, který tady stejně neuměj tak jako doma. Ale ono je to vlastně pořád dokola. Člověk si klade otázky, na které si záměrně odpovídá pořád stejně. Je ale důležité být upřímný sám k sobě. Protože, jak mě tak napadá…Do práce přece chodím proto, abych se uživila a když mě to tam baví, je to jedině plus. Když prší, vezmu si deštník a stejně většinu času sedím v autě, protože já na to chození moc nejsem. Kamarády mi sice nikdo nenahradí, ale každý má svůj život. A místo pizzy si dám jednou za čas steak, protože na něj mám, aniž by mě to zrujnovalo…Takže, svět je někdy hodně divnej, nemyslíte?

Ono si ty otázky každý klade ať už je v Manchesteru v Anglii nebo doma v nějakým prdelákově. Ale od přírody je člověk tvor nespokojený a stále hloubá a přemýšlí, co vlastně chce. Já jsem přesně takle poslední dobou taky přemýšlela a došla jsem k tomu, že tenhle blog vyjde knižně. Proto se už týdny plácám v tom, jak začít, sepisuju osnovy, poznámky, vzpomínám na nejvtipnější a nejhorší věci, co se mi tady staly, docházím neustále k nějakým závěrům, které pak škrtám. Což je, mimochodem, dle jednoho webu, nejlepší způsob jak samotnou knihu dokončit. Škrtat a škrtat. A tak mě napadá, že škrtání je důležité nejen v psané formě, když se snažíte splácat něco, o čemž doufáte a věříte, že zaujme notné kvantum lidí, ale je to dobrý způsob myšlení i v reálném životě. Kdybych si ve své přeplněné a zárověň prázdné hlavě nevyškrtala svoje potřeby, cíle a myšlenky, nikdy bych nedospěla k tomu, že hejbnu zadkem a začnu konečně dělat něco, k čemuž má spisovatelská hemisféra lne už dlouhé roky. Tím jsem vám chtěla říct, že nikdy není pozdě na to začít dělat to, o čem víte, že by mohlo mít nějaký smysl. Stačí dostatečná motivace a zásoba inspirace, která se mi poslední dobou sápe na povrch jako zpod pokličky papiňáku, s kterým dodnes neumím pracovat. Stačí tu příležitost chytit a začít si ji podmaňovat. Takže mezitím, co okolní svět (Honza) spí, snažím se vytvořit z nepopsaných stránek něco, co by po mně mohlo nechat stopu v podobě vtipného návodu pro nadšence cestování, oblíbence deníkové formy humoru a nevyslovených myšlenek jedné bláznivé holky, která vůbec neví která bije, ale snaží se o to, aby se její sny staly skutečností. Zatím je tahle kniha něco jako Tabula rasa. Čistá a nepopsaná. Držte mi palce. Díky za každou podporu nebo poznámku či radu, která by byla příhodnou pomocí k dokončení samotného veledíla. 😀 Namasté.