Řekla bych, že v práci už se zajíždím čím dál lépe, ale teď jsou náročné dny. Ve vánočním období jsou všichni tradičně buď nemocní, nebo se rozjeli do svých rodných zemí…Možná i to bylo důvodem, že jsem dostala důvěru na ranní směny. Poslední týden jsem za barem skoro sama. Takže mě potkala nejedna vtipná historka. Rozhodla jsem se, že dvě z nich stojí za to, abych se o ně podělila… 😀
Už v ČR na brigádách za barem jsem dělala koktejly, ale to je už dávno a já jsem od přírody lemplovitý druh, takže to není moje silná stránka. Než dám všechny patřičné alkoholické i nealko přísady do „šejkru“, půlku vyliju, načež zjistím, že půlka z nich tam ani nepatří. Jak se zachází se „šejkrem“ může skýtat velice jednoduchou odpověď. Ano, špatně!
Před pár dny přišel mladý pár, objednali si večeři, včetně dezertů a koktejlů. Řikám si, no, Cosmopolitan už jsem viděla kluky dělat a navíc mám poznámky. Nelenila jsem a vytáhla z batohu svůj zápisník, podle kterého jsem měla v plánu koktejl dělat. Pán se ovšem akčně zvednul s dotazem, zda si může mou BARMANSKOU SHOW natáčet. V tu chvíli se jedna moje část smála a druhá brečela, vážně! Zachovala jsem se ovšem jako profesionál a řekla: „of course, sir!“ 😀 Pán si mě vážně natáčel. Přitom všem jsem se snažila nic nevylít, šejkovat, dělat, že nečtu žádné nápovědy a ještě jsem musela stihnout tvářit se jako hvězda, protože evidentně bude záznam z mé barmanské show pouštěna k dobru někde v USA, nebo odkud ti lidé vlastně byli.. 😀 Nakonec se největším problémem stalo oddělení sklenice od šejkru, což jsem musela udělat velice nenápadně silou, když se pán nedíval. Jestli jim koktejl chutnal či ne, to se asi nedozvím, ale Cosmopolitan je od té doby jediným koktejlem, u kterého si oddechnu, když si ho zákazník objedná. Už alespoň v jednom z koktejlů mám opravdickou praxi… 😀
Dnes se stala story číslo dvě! Přišel pán, sedl si, byl takový ten slušný typ… Pořád mě oslovoval: Miss, ptal se, jak se mám, podával mi nádobí… V práci jsem byla opět sama, takže jsem neměla vážně čas zkoumat, jak pán vypadá. Což se záhy ukázalo jako chyba číslo jedna! Pán si objednal pivo, čaj a snídani. Celková útrata činila asi 23 liber. Když mě požádal o účet. zeptala jsem se, jestli hodlá platit cash nebo kartou. Řekl kartou, proto jsem přinesla card machine, a v tom se to stalo!
Muž: Já vlastně nemám peníze (V hlavě mi vyskočily varovné vykřičníky!)
Nina: haha, hihi, to já taky ne, to víte… (rádoby snaha o vtip se zákazníkem)
Muž: Já jsem je ale měl (napadlo mě…kdy asi tak?)
Nina: No, tak jste je zapomněl na pokoji? Chtěl jste přeci platit kartou… (začínám být nervózní)
Muž: No, tu mi vzal kamarád (vzal, nebo jste ji nikdy neměl?!)
Nina: A kdy tedy zaplatíte? (Hlavně, ať to je dnes!)
Muž: Večer nebo zítra! (Nee…)
Nina: No, tak mi řekněte číslo pokoje, abychom to mohli nějak vymyslet a zapsat pro večerní směnu (tohle byla moje chyba, mám to dělat jako první věc!!!)
Muž: No. já tady v hotelu vlastně nebydlím. Já jsem z ulice. (A už víme, odkud vítr vane…)
Upozorňuji vás, že pán byl opravdu z ulice. Záhy mi dámy z recepce prozradily fakt, že se občas stane, že se zatoulá někdo, kdo nemá peníze a zkouší to na nás. Pak jsme se ale všichni shodli, že tento případ byl asi bezdomovec. Došlo mi to ve chvíli ,kdy se zvedl a pohled na jeho vzhled mi řekl svoje. S úplně ledovým klidem potom nadiktoval našemu generálnímu managerovi své jméno, adresu na zmíněného kamaráda a slíbil, že peníze dnes ve 22 hodin přinese na hotel…
Všichni asi víme, jak tento příběh končí.. A nebo ne? Ještě má pán pár minut!
Všem přeji krásný nový rok plný inspirace! Mám v hlavě spoustu dalších témat, která začnu postupně otevírat v novém roce 2017