Neznám člověka, který by se vyžíval v komunikaci s úřadem práce, finančním úřadem, doktory, pojišťovnou a podobně. Až na výjimky, které se tím přímo živí, že!

V UK je vše ještě o stupínek (nebo spíš pět) složitější. Cokoli potřebujete, probíhá nejdřív online přihlášením. Když hledáte práci, registrace atd…

Dodnes například nejsme registrovaní u doktora (GP). Online jsme zkoušeli sjednat schůzku a registraci, ale nebylo to v lidských silách. Buď jsme to měli moc daleko, nebo bylo plno. V listopadu jsem na pár dní byla v ČR a nechala si tam vyříznout pihu na zádech s tím, že stehy mi musí vyndat tady. Známí doporučili emergency nebo Walk in centre, což je něco jako taková pohotovost. Pamatuji si, že jsem vyrazila časně ráno, abych měla časovou rezervu, protože kamarádi strašili, že můžu bez appointment (domluvené schůzky dopředu) čekat i několik hodin. Vyrazila jsem na místo, které jsem si našla na internetu. Nemocnice byla rozdělena do několika budov, ale ani jedna nebyla tou, kterou jsem hledala. Proto jsem se taxíkem dopravila na další místo, které jsem si předem vyhledala. Ani tam mě nepřijali. Taxikář už na mě vždycky raději čekal před budovou, abych ho pořád nevolala. Na čtvrtý pokus to vyšlo a do pěti minut byly stehy venku.

Dalším úskalím je doprava. Už jsem jednou zmiňovala, že autobusy jezdí velice zřídka, někdy vůbec a určitě ne na čas. Někdy tedy nemáme jiného zbytí, než jet taxíkem nebo využívat naši oblíbenou aplikaci UBER, která je podstatně levnější.

V prosinci jsme chtěli jet do Londýna, že si půjčíme auto, ale to je další ořišek, který jsme nedokázali rozlousknout. Za UBERA jsme ten den nechali asi 30 liber a přijeli domů bez auta. Všechna auta byla před Vánoci prostě zabookovaná. Dovedete si představit, že v osmi půjčovnách nebylo k dispozici jediné auto? Jezdili jsme od jedné ke druhé, a prostě nic! Až na osmý pokus nám řekli, že by to teda šlo, za 350 liber! Když jsme po válečné poradě usoudili, že to teda zaplatíme, pán nám oznámil, že Honzovi je 24 let, tak tam ještě bude příplatek 35 liber na den. Tak jsme se slušně rouzloučili a odešli. Po tomto příběhu jsme se rozhodli, že si koupíme auto vlastní. Protože když sečtete náklady za taxíky, ubery a půjčovny aut, už bychom auto měli dvakrát. Jenže se otevírá téma dalšího problému. Když tady chce člověk mít vlastní auto, to není jen tak. Paradoxně není drahá samotná koupě auta, ale pojištění. Na průměrné auto s minimálním obsahem vychází roční pojištění na naše až na 50 000 Kč, přičemž auto koupíte za třetinovou cenu. Takže Honza už pár dní sedí u počítače, počítá a počítá, jak by nás to vyšlo nejlépe. Do auta ale chceme určitě jít, i když to znamená platit nějaké peníze navíc… O jeho koupi vás budu určitě informovat. 🙂

Z jiného soudku je shánění bytu. Bydlení sice máme, ale přemýšleli jsme, jestli by nebylo načase jít bydlet sami. Jen tak pro infomraci a rozšíření obzorů jsme zkusili reagovat na inzerát na facebookové skupině, kde pán ve středním věku nabízel byt za 250 liber měsíčně. Když jsem se mu ozvala, hned mi volal a 10 minut hovořil jen on, o sobě, svých penezích, nabídl mi auto k dispozici… 😀 Mně to začalo být trochu divné a klasicky jsem nahodila svůj výraz: Myslíš, že je to normální? Honza, věčný optimista, však měl zato, že je třeba to zkusit. O pár hodin později jsme se pánem setkali. Vylezl sice z BMW, ale měl tepláky, každou botu jinou a dohormady 4 zuby. Tak jsem do Honzy začla drkat, což mi ale moc nepomohlo. Započal dvouhodinový monolog o tom, kolik toho vydělal, dokázal a kdesi cosi. K bytu jsme se dostali po hodině a nakonec z něj vypadlo, že peníze ani nechce, že chce spíš společnost a kamarády a než jsme se nadáli, začal nám plánovat Štědrý den ve třech, později ve čtyřech s nějakou nejmenovanou a ještě neexistující slečnou a později nám začal plánovat celý život. Nakonec jsme se shodli, že zůstaneme v Prestwich, kde nám nikdo neorganizuje život a žití ve čtyřech ještě nejakou chvíli přežijeme….

Takže, lehké to tu k žití není. Ideální také ne. Ale zkušenosti a zážitky vám nikdy nikdo nevezme. A já doufám, že postupně si budem vědět rady s čímkoli, minimálně na takové úrovni, aby se tu dalo spokojeně žít!