Práce je asi nejdůležitějš věcí, za kterou člověk ven jede. Někdo si pomocí agentury sjedná práci už z Čech. Samozřejmě jsme koukali po práci dlouho dopředu, ale z různých skupin a článků jsme se dozvěděli, že nejlepší bude vytisknout kupu CV a vyrazit hledat na vlastní pěst. V tomhle ohledu jsme měli štěstí. Honza první měsíc pomáhal na stavbě, potom zkusil přes anglické agentury sklady, až se nakonec v jednom usídlil natrvalo. Balí pro malý e-shop balíky s nádobím, a je spokojený. Samozjřemě jsme museli koukat i na to, aby naše práce byly v okruhu našeho bydliště.

Další otázka může znít, čím začít? Bytem a následně hledání práce nebo naopak? My jsme byt měli zařízený z Čech, jak jsem psala, proto jsme zvolili první variantu a práci si hledali v okruhu Prestwich.

Já jsem měla také štěstí, do týdne jsem natrefila na kavárnu v centru, kde jsem měla ten den pohovor a od ponděli nastoupila. Předtím jsem prošla spoustu dalších míst a pohovorů, které mi určitě daly další zkušenosti. Doma jsem se nikdy ničeho nebála a vždycky jsem tak nějak věděla, jak se správně zachovat, ať už šlo o práci, pohovory, řešení určitých záležitostí ať už na brigádě, či ve skutečné práci na plný úvazek. Tady je to jiné. Nejen, že pochopitelně vše probíhá v anglickém jazyce, ale v hlavě vám naskakují otázky typu: Mám se chovat tak, nebo jinak? Co když mě nevezmou? Co když me vezmou, kam půjdu, jak se zeptám na tohle? Budu mít vůbec pauzy? No, není to zrovna žádná legrace.

V kavárně jsem vydržela čtyři měsíce. Nebyla to špatná první práce, ale dělala jsem pět, šest, osm nebo devět hodin denně. Jak se jim zrovna hodilo. Spolu se mnou pracovalo dalších 5 děvčat různých národností. Italky, Maďarka, Španělky, Angličanky… Obzvlášt s Rumunkou jsem si zažila svoje. Nevím, jestli jsou všichni takoví, ale tahle holka mi to vážně neulehčovala. Zezačátku jí vadila moje angličtina a to, že mi musí vše opakovat, přitom se o mě nemusela zrovna starat. Naštěstí později odešla. S holkama jsme zůstaly kamarádky dodnes, chodíme na punč, večeře a podobně.

Restaurace patří Řekovi a vaří tam albánská kuchařka. Nebyly to zrovna konflikty, ale nevyhovovalo mi to, že šéf nám zřejmě nevěřil, tudíž jsme neměli přístup do kasy a vše, co jsme udělali, měl potřebu komentovat. Nakonec mě unavilo i to, že jsem nikdy neměla volný víkend, a proto jsem se začala koukat po něčem jiném. Zkusila jsem i agentury, kde jsem si udělala certifikát o zdraví a správné hygieně na pracovšti, pár dalších pohovorů a nakonec jsem vydržela ještě dva měsíce na stávajícím místě.

Jednou jsem viděla inzerát na facebookových stránkách, že v hotelu shání barmanku. Věci se opět daly do pohybu a já jsem šla do týdne na pohovor. Krásný, velký hotel. Směny střídavě, více volna, skvělá atmosféra, nebylo o čem přemýšlet. Už tam chodím 3 týdny. Je se pořád co učit. Určité druhy alkoholu jsem v životě ani neslyšela ani neviděla, natož, abych je ochutnala a znala. Jednak proto, že u nás se třeba ani nevyrábí, jednak proto, že bych neměla na panáka za 20 liber, že :D! Takže kolikrát mi musí zákazník říct: to je whisky, to neznáte?:D Ne, neznám, pardon… Kuchyň je v prvním patře, takže čekám na den, kdy sletím ze schodů i s lososem a čokoládovým brownie..

Pamatuji si, že mi první den Adam dal do ruky kbelík s ledem, něco strašně rychle řekl a já jsem se po 15 minutách vrátila s roztátým ledem, že vlastně vůbec nevím, co po mě chtěl. Ale jsou i dny, kdy říkám sama sobě, buď zticha, můžeš být ráda, že neděláš v Mekáči nebo v Tescu. Člověk tady totiž občas přemýšlí, jestli to má zapotřebí. Brigádně jsem za barem byla 10 let a řekla jsem si, že nikdy více. Ale tady je to asi pro holku nejlepší volba. Komunikuji se zákazníky, slyším zase jinou angličtinu, mám pauzy a jídlo zdarma a jako bonus dýška. Co víc si po pěti měsících v UK přát? Jsem spokojená!